Oproti západní Evropě jsme se svatebními trendy dva roky pozadu…

Marie Nováková

Začínala v Miškovicích u Prahy na 12 m2 v kočárkárně. Dnes je majitelkou jednoho z největších a nejprestižnějších svatebních salonů u nás. O trnité cestě za úspěchem, o konkurenci, která nikdy nespí, i o tom, proč je dobré být upřímný, jsme si povídaly v pražském salonu Adina v Letňanech.

Mariin sen byl jasný. Vlastní salon s krásně velkou výlohou, šaty, o kterých sní každá nevěsta, a spokojenost zákazníků.

„Na výlohu jsem si musela počkat, tehdy jsem byla ráda, že mám vůbec nějaký prostor.“ Marie bydlela s manželem a čerstvě narozeným synem ve třetím patře domu, kde s porevolučním podnikáním začala. Vzpomíná, jak si dala inzerát do Zlatých stránek a sháněla někoho, kdo by jí do prostor kočárkárny zavedl pevnou linku. „Cestou“ do práce potkávala posmívající se sousedky, které si o novodobé podnikatelce myslely své. Nutno podotknout, že Marie na svou první zákaznici čekala tři měsíce.

„Nechtěla jsem být závislá na manželovi ani mít nad sebou šéfa, tak jsem vydržela,“ odpovídá na otázku, zda to během toho čtvrt roku nechtěla zabalit. Pak ale přišla zákaznice. A po ní další. Jedna byla těhotná a druhá korpulentní…“ Marii, která měla toho času celkem čtrnáctery šaty, to neodradilo a začala se specializovat na větší velikosti. Vděčné nevěsty si mezi sebou začaly předávat kontakt, a tak jednoho dne, po roce psychické odolnosti i fyzické dřiny, stála na schodech před domem fronta. Sousedky už se neposmívaly.

„Jednou jsem za den půjčila třináctery šaty. A to jsem tehdy měla otevřeno jen čtyři hodiny denně! To se mi od té doby pak už nikdy nestalo. Dvanáctery byly strop, ale tu třináctku jsme s děvčaty ani za osmihodinovou směnu ještě nepokořily.“ Za každý výdělek Marie nakoupila další modely, roky se nikam nepodívala, když nepracovala, starala se o domácnost a děti. A rozjela byznys.

První větší prostory si mohla dovolit po dvou letech, a když se jí naskytlo dobré místo, neváhala. „Z 12 metrů čtverečních do 40. To byl sen!“, vzpomíná Marie na svůj první salon v Argentinské ulici v Praze. Následoval další na Pankráci a pak velký svatební dům v Letňanech, kde na dvou patrech najdou to své nejen nevěsty a ženichové, ale všichni, kdo potřebují obléknout na společenskou událost.

Adina. Asi každého nás napadne spojení názvu salonu s českou filmovou hvězdou 30. let minulého století. A nemýlíme se. Jak ale název firmy napadl Marii? „Jednou jsem doma uklízela a měla puštěnou televizi. Tehdy jsem ještě název pro salon neměla, ale věděla jsem, že pokud chci mít inzerát ve Zlatých stránkách, musím použít název nejlépe od A, abych byla vidět. No a v televizi zrovna běžel film s mou zbožňovanou Adinou Mandlovou. Měla jsem jasno ve vteřině.“

„Adině“ se rozrostly nejen prostory, ale i tým prodavaček. I když, jak Marie přiznává, najít kvalitní prodavačku je dnes věc téměř nemožná. „Předpokladem je nejen notná dávka empatie, umění komunikace, ale i to, aby dotyčná uchazečka uměla dobře šít, protože úpravy šatů jsou nezbytné.“ A právě u posledního aspektu Marie často naráží – ne každá prodavačka totiž umí šít.

Na otázku, jak svůj personál školí, odpovídá s mávnutím ruky: „Švagr je personálním ředitelem u jedné nadnárodní společnosti, jezdí po celém světě a jeho náplní práce je mimo jiné i dávání výpovědí opravdu velkým firemním bossům. Tak jsme se dohodli, že mi prodavačky proškolí. To školení je mimochodem nejen vysoce precizní, ale také ohromně drahé. A jak myslíte, že to dopadlo? Některé zůstaly pannami nepolíbenými. A proto jsem přesvědčená, že buď tu empatii a další předpoklady v sobě člověk má, nebo nemá, a nikdo ho to nenaučí.“

Protože se jí neosvědčila poptávka zaměstnanců na velkých pracovních serverech, tak kromě návštěvy na střední oděvní škole, kde se ptala po šikovných absolventkách, si zadala inzerát formou banneru na Facebooku. Odezva prý byla skvělá. Na otázku, zda dává možnost i prodavačům-mužům, Marie říká: „Ano, ale musí to být gayové. Před heterosexuálním prodavačem by se totiž zákaznice neodhalily.“

Konkurence nikdy nespí, to je známá věc. Jak ji vnímá Marie Nováková? „Když je zdravá, mám ji ráda, je inspirativní. Pomáháme si s jinými majitelkami pražských i mimopražských salonů a myslím, že se nám to oboustranně vyplatí.“ Marie ale hovoří i o konkurenci nekalé. O takové, která své zákazníky balamutí super akcemi, které ale na svém portálu mají už přes tři roky. O takové, která objednává levné šaty z eBay, Číny nebo Pákistánu a půjčuje je za horentní sumy. I proto, jak dodává, spoluzaložila Asociaci značkových salonů, kde mají veškeré povědomí o tom, jaké kdo nakupuje šaty a doplňky.

U tématu šatů z Číny zůstáváme. „Některé modely jsou relativně fajn, může se stát, že nějaká fabrika se takzvaně trefí ,obšlehne‘ originál a ušije ho relativně slušně, ale už jsem viděla i naprosté šílenosti,“ říká Marie. Spousta nevěst totiž do Adiny s podobnými kousky přichází a zoufale prosí o úpravu.

Co se samotných trendů týká, Marie přiznává, že jsme zhruba o dva roky pozadu za západní Evropou. Pořád u nás vede krajka, šněrování, korzety, žádné velké extravagance. „Každý rok má své prvky, letos jsou to především odhalená záda, dlouhé rukávy, velké výstřihy. Ty budou ostatně dominovat i v sezoně příští.“ Marie navštěvuje pravidelně veletrhy (Moskva, Essen, Barcelona, Miláno­…) a hledá navzdory české konzervativnosti i modely originální. Nejvíc se jí líbí návrhářská esa jako Vera Wang či Berta Bridal.

Stane se, že majitelka nakoupí šaty, které se za celý rok nepůjčí ani jednou? „Samozřejmě, občas šlápnu vedle, nakoupím špatný model za spoustu peněz a pak si ho nikdo nezadá. Ale příští rok se půjčí třeba hned třikrát.“ Proto s personálem každý rok před začátkem další sezony projde celou půjčovnu, vyhledají se modely, které nešly na odbyt, a ty pak putují z Letňan do půjčovny na Pankrác, případně jsou nabídnuty k prodeji za rozumnou cenu. Materiály jsou dnes prý už natolik propracované, že i zkušená majitelka salonu má mnohdy problém poznat pravé hedvábí od umělého.

Marie by ráda naučila nevěsty, aby si svatební, ale i společenské šaty kupovaly. „Dnes jsou trendem rustikální svatby, hostiny probíhají ve stodolách, na louce… Nevěsty proto chtějí i lehoučké pohodlné šaty. Proč si tedy takové rovnou nekoupit?“ Je hrdá i na nápad svých kolegů z Ostravy, který následně aplikovala v salonech. Nevěsty, které si při zkoušce šaty nevyberou, platí drobný poplatek za zkoušku. Záměr byl eliminovat dámy, které jen obíhají salony, vyfotí se v šatech a pak si je nechávají ušít jinde. „Dnes je tato praktika zavedena v 90 % všech salonů v republice, kde si váží nejen svých šatů, ale i práce zaměstnanců. Víte, už samotné zkoušení každé šaty hodně zatěžuje, pot, make-up, to všechno se na nich podepisuje. A jak k tomu pak přijde nevěsta, která si je chce po několikerém zkoušení opravdu půjčit?“

 

Pokračování článku a mnoho dalšího naleznete v aktuálním Fashion Retail 5-6.2018…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *