Obchodní podmínky: na co si dát pozor

V každém obchodním vztahu by měla být pro obě strany jasně definována práva a povinnosti, které přispějí ke snadnému řešení případných problémů.

Týká se to i obchodních podmínek, jejichž úpravu nalezneme v občanském zákoníku.

Ať už se budeme bavit o obchodních podmínkách mezi podnikateli navzájem nebo ve vztahu podnikatel a spotřebitel, je potřeba brát v potaz fakt, že naše právní úprava vychází z formálního pojetí obchodních podmínek.

Regulace obchodních podmínek v české legislativě

Česká úprava zaujímá tzv. formální pojetí obchodních podmínek, které vyjadřuje způsob, jakým se tyto podmínky stávají součástí hlavní smlouvy. Vodítko tedy je, že obchodní podmínky nikdy nejsou ta ustanovení, jež jsou součástí textu hlavního těla smlouvy, ani pokud je třeba text předem standardizován pro určitý typ obchodních vztahů. Naopak, na obchodní podmínky musí být vždy v hlavní smlouvě odkázáno, a tvoří tak zpravidla navazující dokument.

Vzhledem k důkazům z praxe, že obchodní podmínky nejsou příliš čteny, klade zákonodárce na obchodní podmínky určitá omezení a nároky. Mnohdy se proto stává, že se podnikatelé chtějí těmto omezením vyhnout, a snaží se tak záměrně vše rizikové či problematické vměstnat do hlavní smlouvy, což lze jen doporučit. Výhodu to má ještě jednu – ujednání v textu hlavní smlouvy má vždy přednost před obchodními podmínkami v případě jejich vzájemného rozporu.

Díky tomuto formálnímu pojetí je pak jasné, že co je v hlavní smlouvě, to nepovažujeme za obchodní podmínky. Avšak dokument, na který hlavní smlouva odkazuje, za obchodní podmínky pokládáme. Musí být však splněny všechny další předpoklady tak, aby nevznikl rozpor.

Další předpoklady

Dle platné legislativy by obchodní podmínky měly být připojeny k nabídce. Existuje ale také druhá možnost, kdy jsou obchodní podmínky stranám smlouvy již známy, a nemusí tak být přímo připojeny. Tuto znalost ovšem musí obě strany být schopny doložit. Dále v případě, že podnikatelé disponují obchodními podmínkami, které jsou vypracovány odbornými nebo zájmovými organizacemi, stačí na ně ve smlouvě pouze odkázat. Opět zde nemusí dojít k připojení. Pod těmito organizacemi si můžeme představit různá všeobecně známá podnikatelská sdružení, obchodní či hospodářské komory a jejich pravidla, jednací řády, jednací řády rozhodčích soudů nebo třeba FIDIC či INCOTERMS.

Podmínky, kterým se podnikatelé často vyhýbají

V praxi se podnikatelé snaží vyhnout dvěma druhům omezení: jednak ochraně spotřebitele, dále pak překvapivým ujednáním vztahujícím se na veškeré subjekty, nejen na spotřebitele.

V rámci institutu ochrany spotřebitele mají obchodní podmínky vůči spotřebiteli zpravidla obsahovat pouze vysvětlující a technická ujednání. Podnikatelé by měli mít při kontraktacích se spotřebiteli na paměti, že taková smluvní pokuta je nepřípustná. Namísto toho se překvapivá ujednání aplikují na všechny bez výjimky, a pokud jsou součástí obchodních podmínek, jsou automaticky neúčinná. Zde se vychází z onoho předpokladu, že lidé obchodní podmínky nečtou a spoléhají na to, že podstatné informace jsou obsaženy přímo v textu hlavní smlouvy.

K tomu, abychom poznali, co je překvapivé ujednání, nám slouží hlavně níže uvedená dvě pravidla:

  1. co je obvyklé, nemůže být překvapivé;
  2. i neobvyklé ustanovení ale nemusí být překvapivé.

O neobvyklém ustanovení mohou totiž obchodníci jednat už při uzavírání smlouvy, nebo na něj mohli být prokazatelně upozorněni, či šlo o jeho opakování v rámci obchodního vztahu. Přitom je důležité si uvědomit, že překvapivost se nevztahuje pouze na samotný obsah, ale i na formu vyjádření. Jde zejména o neodpovídající a neočekávaná umístění (smluvní pokuta se nachází v ujednání, které se týká technických specifikací). Setkat se však můžeme také se záměrně menším písmem oproti zbytku textu, složitými odkazy nebo obtížnými a zdlouhavými texty.

 

Pokračování článku a mnoho dalšího naleznete v aktuálním Fashion Retail 3-4.2018…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *