Jak se ž(š)ije v Bangladéši aneb Made in Bangladesh

Jedné z nejchudších zemí planety se (právem) přezdívá textilka světa. V tamních šicích dílnách dřou mimo jiné i nezletilí více než šestnáct hodin denně. Odměna? Pakatel. I přesto si místní lidé práci u šicího stroje považují…

Na rohu úzké ulice hrají krámky s oděvy všemi barvami. Koupit se tu dá, co vás jen napadne. Od čepic po ponožky. Chloubou prodejců jsou ale džíny.

O lásce k práci v textilkách mluví všichni stejně, jako přes kopírák. Jenže většinou jde jen o naučenou (a donucenou) mantru zaměstnanců, kteří jsou rádi, když si vydělají 3800 taka měsíčně (v přepočtu asi 1300 korun). V mnoha dílnách je to i o polovinu méně.

Extrémně chudý Bangladéš s více než 160 miliony obyvatel textilní průmysl doslova potřebuje. Vývoz oděvů je totiž zásadním hybatelem celé ekonomiky země. Výnosy z textilního byznysu rostou meziročně o 16 procent a jen v letech 2011–2012 činily přes dvacet miliard dolarů. Navíc zabezpečuje práci pro nemalý počet lidí a zlepšuje situaci žen ve zdejší muslimské společnosti.

V dubnu roku 2013 se na periferii hlavního města Dháky zřítil osmipatrový komplex Rana Plaza, kde se šilo oblečení pro mnoho západních obchodních řetězců a oblíbených módních značek. Tragédie zanechala pod sutinami přes tisíc lidí. Záchranné práce doprovázené velmi emotivními demonstracemi trvaly přes dva týdny. Obrázky mrtvol, uslzených tváří pozůstalých a pochroumaných přeživších obletěly tehdy celý svět a rozpoutaly vášnivou diskusi o nelidských podmínkách na zdejších textilních pracovištích.

 

Pokračování článku a mnoho dalšího naleznete v aktuálním Fashion Retail 1-2.2018…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *