Konec rukavičkářů v Čechách?

Jako jeden z mála se v České republice věnuje řemeslu, které dnešním mladým už asi moc neříká. Čtyřiadvacet let byl zaměstnancem Rukavičkářských závodů Dobříš. Po revoluci začal v oboru podnikat. Právě proto, aby řemeslo nevymřelo a on mohl učit děti poctivé práci. Proč svou vizi neproměnil v realitu? A jak vypadá pracovní den ve firmě, kde se šije na strojích i ručně?

Na své začátky v byznysu vzpomíná Stanislav Vácha s trochou nostalgie. „Vzal jsem si ze závodů své osobní nůžky, které mě tehdy stály tisíc korun, a šel to zkusit.“ Jak prosté. Jenže čerstvý podnikatel narazil.

Zájem o rukavice byl po revoluci enormní, záměr však „zválcovala“ byrokracie. „Měl jsem v plánu zavést malé učiliště pro pár dětí, které by se řemeslu vyučily. Jenže na úřadech jsem tvrdě narazil.“ Jedním z několika důvodů bylo třeba to, že Stanislav neměl k dispozici sprchy zvlášť pro děvčata a chlapce. Neměl ani vysokoškolské vzdělání, což byl zásadní problém – nesplňoval kritéria, aby mohl učiliště vést. Doporučili mu najít si člověka s patřičným vzděláním, na to však přistoupit nehodlal – jak říká, chtěl se věnovat čistě jen praktické stránce.

A tak začala jeho cesta za úspěchem. Že to byl úspěch nemalý, Stanislav dnes už velmi dobře ví. Začal se třemi lidmi, po pár letech už měl okolo stovky zaměstnanců. Díky tehdejším výrobním družstvům jezdil po republice a uzavíral kontrakt za kontraktem. Objednávky čítaly i deset tisíc párů, postupně firma začala expandovat do celého světa. Rukavice „od Váchy“ (tehdy stály okolo 200 korun) znali nejen v Evropě, ale i u protinožců na Novém Zélandu nebo v Kanadě. Dnes má firma deset externích zaměstnanců, poměry se změnily, poptávka není jako dřív – i vzhledem k obrovskému množství importovaného zboží.

Jedné ze zaměstnankyň Stanislava Váchy je 85 let a pořád aktivně šije. „Když vidíte ten její steh, vypadá jako z mašiny, až tak je precizní,“ nemůže si vynachválit Stanislav. Kdysi prý šičky dostávaly za ušití jednoho páru šest korun. Teď mají osmdesát, ovšem za tříhodinovou práci. Je to opravdu mizérie,“ říká Stanislav. Zakázky se realizují od jednoho páru, většinou se vše šije na míru. Firma vyváží své zboží v rámci EU, zákazníci si jej sami vyhledají už s přesnou představou, co přesně chtějí. „Občas jsou některé návrhy jako z cirkusu, ale pokaždé mě překvapí, jak je výsledek nakonec zajímavý,“ směje se rukavičkář.

 

Pokračování článku a mnoho dalšího naleznete v aktuálním Fashion Retail 4Q 2017…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *